Rockies
Když přijel o 45 minut později, už jsme zjistili že jsme zapomněli všechno jídlo včetně vynikajících kuřecích stehýnek Největším překvapením bylo, že měl v autě zabalený všechny věci a jeho plán se v jedný části zásadně lišil od našeho, on už chtěl v horách rovnou zůstat. To nás ale neodradilo a řekli jsme se, že zpátky pojede nějakej autobus. Na to že jsme měli s Rysem sraz v 10 bylo celkem přijatelný, když jsme opustili Vancouver v půl 3. Museli jsme nejdřív sehnat zimní pneumatiky a to se nám napoprvé skoro povedlo, jenže ten tupej kanaďan fakt věřil tomu, že se dají nandat větší gumy na menší ráfky. Takže jsme nandali kola zpět a jeli do dalšího servisu, kde to naštěstí klaplo. Po výživném obědě u Macdonalda jsme se vydali na asi 6 hodinovou cestu do městečka Revel Stoke. Zastavili jsme u stylové hospody, kde jsme hledali info o spaní a taky pivo Servírku tam dělala Jessica z austrálie a vedle u stolu seděl plešatej chlápek, co vypadal jak mafián a nakonec se z něj vyklubal přítel Jess. Byla to zajímavá dvojka, tyhle dva klokani, chystali se na zimu do Montrealu, protože v horách jim byla velká zima. Aby ušetřili tak spali 4 měsíce za městem v autě. Jednu noc jsme si to s nima teda vyzkoušeli taky, my s Cúlou ve stanu a Rhys v autě. Večer byla párty „otevřených kufrů“ s grilováním na plynových plotýnkách. Další překvápko přišlo ráno, když Paul a Jess odjeli k benzínce a my chvíli po nich chtěli nastartovat auto. Vlivem několika těžce vysvětlitelných jevů a hlavně zaplého rádia jsme totálně vybili baterku. Raní rozcvička-tlačení vanu do města byla opravdu výživná, navíc jsme zjistili, že auto s automatickou převodovkou a pohonem na všechny 4 kola prostě roztlačit nejde. Pomohli nám až místní prodejci nástrojů, kteří přes svou baterku nakopli našeho Forda. Protože už večer nám Paul řekl, že místa v Revel Stoke v podstatě nejsou, vydali jsme se do dalšího městečka – Golden. Bylo to takové menší městečko s jedinou zajímavostí – samonosný most, snad největší v Kanadě či co. Zkrátka kanadská prdel nejvyšší kategorie. Celé odpoledne jsme strávili v infocentru a předělávali životopisy a průvodní dopisy. K večeru jsme vyrazili dál směr Banff. Banff se nám povedlo přejet, tak jsme pokračovali dál do Cancore. Obsadili jsme místní lokál a pak se vydali hledat nejlevnějsí ubytování, protože byli všechny hostely nechutně drahé vzali jsme pokoj v motelu, který jsme platili jakoby za dva a přespali tam 3. Další den nás čekal job fair v Banffu, kde mělo práci nabízet asi 6 lyžařských středisek. ještě v Cancore jsme si dali další dávku internetu v infocentru a vyrazili do vedlejšího města. Po zapsání na místním úřadu práce jsme vyrazili do nákupního centra, kde se shromažďovalo podezřele moc lidí. Postupně se otevírali jednotlivé prezentační stánky středisek a dav se začal řadit do fronty. Využili jsme naší české nátury a v jednu nepřehlednou chvilku jsme se dostali na řadu. Cúla šel k první slečně a já ke druhé, chvíli jsem se jí snažil něco vyprávět, bylo mi dovný jak na mě kouká, po několika větách říká:“Ty jsi čech? Já jo“ A byl kocour v troubě, ta holka vede lyžařskou školu ve středisku Norquay kousek od Banffu, řekli jsme si ještě pár vět. Koumácky jsme si na ní počkali ještě po skončení celé akce a chvíli s ní pokecali, dohodli jsme se že prostě budeme nějak v kontaktu a uvidíme jak to půjde. Ten večer nás čekala cesta zpět do Vancouveru, nebo alespoň to bylo v plánu. Protože jsme nevěděli jak dlouho budem ve městě, nechtěli jsme kupovat lístky kdybysme ten bus nestihli. Jenže pak jsme se ocitli v situaci kdy jsme neměli lístky, nevěděli jestli nám lístek prodá řidič a jestli bude vůbec místo v autobusu. Takže nám ani nepřidalo, když měl autobus asi půl hodiny zpoždění. Když přijel autobus, tak jsme dali šoférovi řidičáky a on nám je pak vrátil, když jsme mu dali jízdenku, kterou jsme koupili po cestě na jedné ze zastávek greyhoundu. Cesta trvala kolem 13 hodin a fakt to bylo drsný, hlavně pro Culika, k tomu si sednul tak 150kilovej kluk a pořád si s nim chtěl povídat, takže nemohl spát. To správný peklo přišlo ve Vancouveru, museli jsme ze zastávky odtáhnout batohy domů. Cesta trvala hodinu, většinou do kopce a pořád v dešti..joo velká paráda. Asi hodinu po tom co jsme dotáhli do baráku přišel mail od Kolie, slečny z lyžařské školy. tak nás alespoň trochu zahřálo, že ten výlet byl alespoň k něčemu
Náhledy fotografií ze složky Hot springs